EKSTASE

Alma Mahler: Ekstase Franz Liszt: Oh, quand je dors Benjamin Britten: Pan z cyklu Šest metamorfóz podle Ovidia pro hoboj sólo op. 49 Benjamin Britten: Evening – Morning – Night pro soprán a harfu Martin Hybler: Pět sonetů podle Shakespeara pro soprán, hoboj, harfu a recitátora

Petr Wajsar: Miniatura pro hoboj a harfu George Gershwin: Love walked in – The man I love – Summertime Leonard Bernstein: Somewhere, Maria, Tonight

Vstupenky k zakoupení zde.

Je-li kořením umění alespoň tu a tam špetka kontroverze, je-li artificiální hudba v kontextu dnešní společnosti na pomyslném rozcestí, kdy původní formát koncertu může na některé posluchače působit – připust’me, že ne vždy zcela legitimně – jako svého druhu „anachronismus proti své vůli“, pak se vkrádá otázka jak a kudy dál?

Vilém Veverka, který akceleruje svou fantazii tak předkládá posluchači, snad lépe řečeno divákovi – jako výsledek svých úvah i zkušeností -, osobitý jevištní útvar. Snad trochu „režisér a scénárista“ (sic!), ale jistě i interpret (především to) v jedné osobě?

Asi málokoho překvapí, že do hlavních rolí pak Veverka obsadil jistě své nejbližší koncertní partnerky, harfistku Kateřinu Englichovou (Kateřina Englichová s Veverkou spolupracuje již od roku 2005) a sopranistku Alžbětu Poláčkovou, která na scénu vstupuje (můžeme se jen domnívat zda v roli druhé „osudové ženy“?) nově v koncertním cyklu EKSTASE.

A právě EKSTASE, podle stejnojmenné písně Almy Mahler, je svého druhu nenápadná hudební laboratoř, kde si interpreti postupně ověřují další originální hudebně-jevištní postupy. Veverka ctí filozofii, že skutečné mistrovství tkví ve schopnosti balancování na hraně, s vizí zajít ještě o pověstný krok dál. Zde je nutno především ocenit obě dvě hlavní protagonistky. Ono posouvání estetických i jiných kritérií by bylo těžko možné bez absolutních interpretačních schopností, stejně tak i velkorysosti a důvěry „dua“ Englichová – Poláčková, kdy obě – v mezinárodním měřítku etablované interpretky – plně respektují nové, na pomezí kontroverze utkvělé myšlenky a vize svého kolegy.

Podstatné však je, že všem protagonistům jde předveším a právě o hudbu ve vztahu k publiku. Na tomto půdorysu rozehrávají interpreti „divadelní kus“, kdy ve finále – případně – zapojují do celkové koncepce dokonce diváka. To co se může zdát jako improvizace svého druhu je pak především skutečně výsledkem dlouholetých úvach i ověřování si vlastních postupů. Přesto, každé jedno představení je originál, který se nedá opakovat dvakrát stejně a to i s tím možným „rizikem“, že Veverka své nasazení se smyslem pro originalitu lidově řečeno „přepálí“.